I když se takhle krátké příběhy čtou velice rychle, doporučuji nad nimi strávit více času. Nad každým popřemýšlet a klidně se k němu po čase zase vrátit. Stojí to za to.

Tato sbírka textů je podle mě jednou z nejlepších publikací, které si můžete od Paula Coelha pořídit (četl jsem od něj 8 knih). P. C. píše o životě a i když do svých textů více či méně vkládá i náboženské myšlenky, skoro vždycky jde o zajímavé a poučné čtení.

Hodnocení: 10/10.

Zajímalo vás, kolik toho o nás prozradí náš obličej? Proč může být lepší, když policista pracuje sám bez parťáka? Jak obal výrobku ovlivňuje naše vnímání chuti? Proč některé naše pocity nedokážeme popsat a když se o to pokusíme, většinou nevědomky lžeme? Na to a nejen to najdete v Mžiku odpověď.

Někdo sice může mít pocit, že kromě pár zajímavých příběhů a výzkumů se vlastně nic extra nového nedozví – že všechno vlastně lze vysvětlit selským rozumem. A do jisté míry by měl pravdu. Mnoho lidí se však nad podobnýma otázkama vůbec nepozastaví a nepřemýšlí o nich. Mžik krásně shrnuje poznatky, které o našem podvědomí máme a předkládá je čtenáři zábavnou formou.

Musím se přiznat – čekal jsem, že se Mžik Bodu zlomu nevyrovná. Naštěstí opak je pravdou – opět jde o výborné čtení, které všem rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 10/10.

Zabývá se teorií, která říká, že se trendy, myšlenky, informace a další věci šíří podobně jako epidemie a že stejně jako epidemie mají svůj bod zlomu. Gladwell na základě rozboru několika událostí z minulosti ukazuje, že někteří lidé jsou ve společnosti pro šíření takovéto epidemie důležitější než jiní a že i malé změny můžou mít velký dopad.

Malcolm Gladwell umí udržet pozornost, nadchnout i přesvědčit – umí své myšlenky prodat. Bod zlomu je tak opravdu výborné čtení, které nelze než všem jen doporučit:-)

Hodnocení: 10/10.

Pokud jste čtenářem blogu podnikanivusa.com, nepřinese vám knížka bohužel mnoho nového. Dokonce bych řekl, že po přečtení blogpostů včetně všech komentářů získáte větší know-how než  ze samotné knihy. V knize naopak najdete kapitoly pěkně sezařené, s diakritikou (John svůj blog píše bez diakritiky) a odbornou korekturou. 

Kniha Podnikání v USA je na pomezí motivační a praktické literatury. Žádný komplexní přehled o tom jak podnikat v USA nezískáte (a ani to z těch pár stránek není možné), ale to co se dozvíte je výborně podáno. Knížka je takovým  odrazovým můstkem, pokud si chcete firmu v USA založit. Nicméně i pokud nechcete, jedná se o zajímavé čtení ať už z podnikatelského či kulturního pohledu.

Knihu doporučuju jako pohodové čtení k vodě a i když nepřináší moc informací navíc, můžete si knihu koupit už jenom jako formu poděkování za skvělý blog podnikanivusa.com, který John Vanhara už nějaký ten pátek píše a který se stal doslova studnicí zajímavých informací.

Obsah a více o knize najdete tady.

Hodnocení 8/10.

Kniha Free culture (Svobodná kultura) není vyjímkou. Základem je myšlenka, že lidé od pradávna stavěli na kultuře svých předků. Lessig proto považuje přechod autorských děl do tzv. veřejného vlastnictví za dobrou věc, která umožňuje svobodný rozvoj kultury. Stojí tak proti těm, kteří prosazují časem neomezenou platnost ochrany copyrightu.

Lessig není extrémista ani pirát. Zdůrazňuje, že ochrana autorských děl je důležitá, ale měla by primárně sloužit k získání přiměřené odměny pro autory. Ve chvíli, kdy jsou však autoři dávno po smrti a práva k jejich “duševnímu vlastnictví” vlastní velké korporace, už zákon neslouží původnímu účelu a je tak akorát prostředkem žalob a zastrašování kohokoliv, kdo by se jen malinko k “jejich” právům přiblížil.

Free culture je o tom, jak se postupem času ochrana copyrightu měnila a jak došla do dnešní podoby. Dnes je porušení autorského zákona trestáno tvrději než jiné, pro společnost mnohem závažnější, trestné činy.

Autor se také zabývá ochranou autorských děl z hlediska vývoje technologií. Ilustruje, že narozdíl od minulosti, kdy se zákony dokázaly novým technologiím (rádio, televizní vysílání) přizpůsobit, u internetu mnohdy zákony selhávají.

Lawrence Lessig umí psát. Celou knihu provází řada velice zajímavých příkladů z minulosti. Tyto příklady dokazují, že ochrana copyrightu může kultůru rozvíjet, stejně jako ji může pohřbít. Je tedy potřeba najít v systému takovou rovnováhu, aby byli spokojeni všichni.

I když se celá kniha točí kolem amerického práva a je tak především výbornou sondou do minulosti a současnosti ochrany autorských děl v USA, doporučil bych její přečtení každému, komu tato problematika není lhostejná. Výklad zákonů je minimální, zato výborných příběhů a myšlenek spousta.

Kniha je vydána pod licencí Creative Commons, je tedy možné si ji zdarma stáhnout z autorových stránek lessig.org. Pokud raději čtete v češtině, můžete využít překladu na serveru root (čtěte kapitoly od spodu nahoru).

Já osobně zvažuju, že si od Lessiga přečtu i další jeho knihy: Code: Version 2.0, The Future of Ideas a Remix, které jsou také dostupné zadarmo na internetu.

Hodnocení: 9/10.

Cesta tam a zpět

Pro cestu do Amsterdamu jsme zvolili leteckou dopravu, konkrétně leteckého dopravce SkyEurope. Letenky jsme koupili pár dní před vyhlášením “ochrany před věřiteli” a tak jsem byl docela zvědavý, jestli vůbec odletíme. Nakonec jsme však v doprovodu hezkých letušek na palubě Boeingu 737 odletěli bez komplikací. Cena zpáteční letenky byla 2690 CZK pro jednu osobu a jedno zavazadlo. Pokud se SkyEurope bojíte, můžete zkusit třeba Click4Sky, který lítá za podobné ceny.

Na letiště Praha Ruzyně se z hlavního vlakového nádraží v Praze nejlépe dostanete Airport Expressem, což je autobusová linka, na kterou si však lze pořídit lístek normálně u Českých drah se všemi slevami jako u normálního vlakového spoje. Pokud potřebujete dopravu v noci, musíte využít pražskou MHD či taxi.

Z letiště Amsterdam Schiphol do centra Amsterdamu (zastávka Amsterdam Centraal) se lze dostat vlakem za 15 minut. Cena jednosměrné jízdenky je 3.90 EUR.

Ubytování

Amsterdam je drahé město a ubytování v něm není vyjímkou. Proto jsme spali v hostelu, konkrétně v Stayokay Amsterdam Stadsdoelen. Ceny se mírně liší podle sezóny, my platili za 4 noci 107 EUR/osoba (26.75 EUR/noc). Ubytování bylo se snídaní formou bufetu. Výběr celkem malý (klasika – pečivo, džem, med, sýr, šunka, cornflaky, kafe, čaj), ale na ty 4 snídaně to bohatě stačí.

Co se samotného hostelu týče, tak jsem celkem spokojený. Každý dostal přidělenou skříňku (poměrně dost prostornou) , je však nutné mít zámek nebo si jeden na recepci koupit. Společné záchody a sprchy byly přes chodbu, což bylo celkem blbé, páč člověk musel použít dvakrát magnetickou kartu, aby se dostal z WC do postele.  Naopak se mi ale líbilo, že sprchy měli realizované formou sprchových koutů s užitečným malým odkládacím prostorem. Internet lze využívat na recepci za cenu 3 EUR/hodina.

Poloha našeho hostelu byla výborná. Kromě toho byly před hostelem a asi 200 m od něj lavičky, kterých v Amsterdamu moc není. Mimochodem první coffeshopy a smartshopy lze potkat hned za rohem, takže není problém  odběhnou na 5 minut z lavičky a dokoupit materiál.

Doprava ve městě

Chodili jsme pěšky. Za jeden den jde centrum Amsterdamu projít několikrát, takže MHD opravdu není potřeba. Zajímavý jev jsou bezdomovci, kteří jsou na každém rohu a vždy ochotně poradí, pokud něco hledáte.. očekávají za to sice nějaký ten drobák, ale s bezdomovci u nás se to nedá srovnávat. Mapa ulic se hodí, protože všechny vypadají prakticky stejně – většinou krásně konzistentní architektura křivých baráků, popř. ještě s kanálem uprostřed:-)

Jídlo & pití

Moc se tady vypisovat nebudu, všechny informace lze lehce najít na internetu. Jedinné, co bych zmínil je Rijsttafel (rice table), na který jsme si zašli do indonézské restaurace. Jedná se o rýži se spoustou menších vedlejší jídel s opravdu hromadou chutí. Člověk se až diví, jak to dohromady může chutnat, ale je to výborné. Jediný problém je, že jídla je hodně a chladne, i když se v Sama Sebo snažili jídlo udržet teplé pomocí svíček:-)

Rice table půjde dostat pravdepodobně i v Česku, jestli v Brně či Ostravě to nevím, ale asi se porozhlédnu..

Ještě jedna důležitá informace – v neděli a někde i v pondělí jsou restaurace většinou zavřené.

Drogy

Do Amstru jsme jeli za lehkýma drogama, takže  malý report z této oblasti nebude na škodu. Prolezli jsme několik coffeshopů (v A jich je víc než 250), smartshopů a něco málo vyzkoušeli:-)

Coffeshopy

Coffeshopy – to je klasika. Ty kvalitnější mají většinou širší a velmi podobnou nabídku: trávu a hašíš různých druhů – vše prodávané po gramech nebo ve formě jointu (s tabákem či bez). V menu lze dále najít spacecakes – marihuanové koláčky či marihuanový čaj. Kromě toho se v coffeshopech prodává samozřejmě normální nealko (alkohol ne!). Nakoupené zboží můžete zkonzumovat na místě nebo vzít sebou, počítejte však, že za prodloužený  víkend nemáte šanci vyzkoušet vše, co se nabízí.

Ze začátku doporučuju různé věci nekombinovat – pro zjištění kontrétních účinků.. páč se vám pak stane, že jste sice high as a kite, ale nevíte z čeho.

My měli několik jointů, koláčků a gram extra marockého hašiše. Co lze rozhodně doporučit jsou koláčky – účinky perfektní (nepřehnat – i jeden koláček udělá divy) a jsou, narozdíl od kouření opravdu dobré (chutnají trochu jak klasické perníkové těsto). Hašiš mi pak osobně chutnal víc než klasická tráva, ale je to dost podobné.. Kvalitu zboží hodnotit nebudu, protože nemám praktické porovnání.

Cenově – jointy kolem 5 – 7 EUR, gram hašiše kolem 10 EUR, spacecake – 6 EUR. Ceny jsou různé, záleží na coffeshopu a kvalitě zboží. Samozřejmě lze najít i mnohem vyšší ceny.

Mimo jiné jsme byli v:

• Mellow Yellow – jeden z prvních (možná úplně první) coffeshop v Amsterdamu z ranných 70tých let. Příjemné prostředí, pohodlné sedačky.
• Dampkring – známý pro kvalitu zboží, prostředí však připomínalo spíš diskotéku (myslím hudbou) než uvolněný coffeshop.
• Rasta baby – aneb u jamajčanů – vyhrávající reggae muzika je jako stvořená ke kouření marihuany, škoda však, že nemají pohodlnější posezení.. chtělo by to něco měkčího.
• Jelly Joker – hned vedle Red Light District, malé, útulné

Předtím než někam vlezete doporučuju probrouzdat coffeyshop directory. Určitě pomůže s výběrem správného místa pro vás.

Smartshopy

Tady kromě spoustu různých dýmek, zapalovačů a všeho co souvisí s kouřením lze koupit magic mushrooms (shrooms) a tabletky s různými účinky.  Prodej čerstvých houbiček byl i tady v Nizozemí (na konci roku 2008) zakázán, proto se houbičky prodávají v takové zajímavé formě pevné konzistence, kterou nedokážu moc popsat. Delikatesa to zrovna není. Prodávají se v krabičkách kde jedna krabička = jedná dávka pro jednu osobu. Je jich samozřejmě spousta druhů – cenově cca 15-20 EUR. Účinkují 5 hodin a je to pořádná jízda.

Red light district

Čtvrť červených luceren je sice známá svými “okny”, ale mi osobně se teda tamější prostitutky moc nelíbili. Už jenom proto jak byly zmalované (make-up sucks). Nicméně procházet se ulicemi červených světel po dávce houbiček není vůbec, ale vůbec špatné!

Závěrem?

Ač se to možná nezdá, byli jsme i v muzeu, ha! A pak, že jsme nebyli za kulturou..

I přestože jsme byli v Amstru přepadeni (nj po půlnoci se raději vyhýbejte prázdným uličkám, zejména když jste sjetí…), tak se tam určitě rád vrátím. Amsterdam je krásné město a definitivně jedno z nejsvobodnějších. Většina lidí  co potkáte vypadá, že na něčem jede… no koneckonců… nejen vypadá.

Samotný výběr vysoké školy není u nás tak důležitý jako např. ve Spojených státech. Zatímco v USA diplom z prestižní školy (Harvard, Princeton, Yale,  MIT apod.) průměrně zvýší plat zaměstnance o 30 % sám o sobě, v Čechách tohle neplatí. Jestli je to dobře nebo špatně, na to si odpovězte sami. Mnohem důležitější je u nás výběr oboru a města, kde chcete studovat.

Infomatika versus informační technologie

Jelikož  jsem si vybral studium informatiky, bude tento příspěvek právě o něm.  I když si všichni pod slovem “informatika” 99 % lidí představí počítače a často se tento pojem používá v širším měřítku, naučte se  rozlišovat mezi studiem “informatiky” a “informačních technologií” – zejména pokud si vybíráte školu – ignorování tohoto rozdělení by pro vás mohlo znamenat nepříjemné překvapení, co že se na škole vlastně učí!

Jednoduše řečeno by se dalo říct, že informatika je vlastně taková aplikovaná matematika a proto se studium točí převážně kolem matematiky. Když se pak předmět jmenuje např. “Databázové systémy”, půjde spíše o teorii fungování databází a výklad některých teoretických jazyků (relační algebra atp.) než praktický kurz administrace současných relačních databázových systémů. A naopak – i matematika se učí na praktičtějších oborech a to ne zrovna v malém rozsahu!

Problém taky je, že se tyto pojmy často překrývají a i na informatickém oboru potkáte předměty charakteru blíže k informačním technologiím. Ale berte to jako plus – jedno nedokáže existovat bez druhého a praxe je stejně důležitá jako teorie (a naopak). Následující odstavec pak například platí pro oba obory:

Proč jít studovat informatiku?

• není problém dostat se na VŠ (např. na Matfyzu berou všechny)
• práce v oboru možná už během studia
• vysoký nástupní plat v IT
• perspektivní obor
• není problém odstěhovat se a pracovat v zahraničí
• případně pracovat na dálku
• což mimo jiné znamená, že můžete pracovat i doma
• svého času nejbohatší člověk planety Bill Gates začínal jako programátor:-)

Já osobně bych si do tohoto seznamu připsal ještě položku “práce zábavou”, i když mě to už nebaví jako dřív. Ale je jasné, že nejdůležitější je stějně to, co člověka baví, čemu se chce věnovat. Pro ty blázny, kteří by snad na tu informatiku jít chtěli přidám ještě nevýhody:

Proč nejít studovat informatiku?

• málo holek na škole/fakultě/oboru
• vysoká úmrtnost – nejde o nejlehčí studium, které si lze vybrat

Jakou fakultu?

Informatika se nejčastěji vyučuje na fakultách Informatiky, popř. na přírodovědných a matematicko-fyzikálních fakultách (to jen aby jste věděli kde tyto obory hledat). Je např. s podivem, že v Praze stále nemají samostatnou fakultu informatiky.

Nebudu nikoho přesvědčovat na kterou fakultu má jít, každý má jiné priority (navíc by to nebylo objektivní – jiné fakulty znám jen z DOD). Já jsem zvolil Fakultu informatiky Masarykovy univerzity a v některém z následujících příspěvku bych se k důvodům výběru právě FI MU vrátil.

• český jazyk a literatura
• teoretická odborná
• angličtina

Jedinným volitelným předmětem byla angličtina (na výběr bylo z matematiky, sítí, ekonomie atp.), ostatní dva byly povinné. Svědomitě jsem se připravoval pouze do češtiny a to v zásadě díky opakování ve škole po celý rok, o svatém týdnu pak tři dny intenzivně. Do odborné jsem si přečetl něco z programování, kde jsem měl mezery (např. .NET remoting) – příprava asi jedno odpoledne. Zbytek? Doufal jsem, že na 4 projdu u každé otázky a moc jsem to neřešil. Jednak nebyl prostě čas a hlavně ani chuť. Dá se říct, že dva dny před maturitou sem nic moc nedělal, večer před ní jsem si akorát zašel do kina na Indiana Jonese…

Český jazyk a literatura

Vybral jsem si otázku číslo 8 – Realismus v české a světové literatuře. Trochu jsem váhal, kdo všechno tam patří a o jaké století se jedná, ale ukázky děl (kde u jedné byl zmíněn autor a rok) mě navedly správným směrem. Ze slohu jsem dostal za 2, což mě dost překvapilo - čekal jsem tak trojku. Celkově jsem dostal jedničku.

Odborná teoretická

Každá otázka tady sestávala ze čtyř podotázek, přičemž dvě z nich patřili do programování a ostatní pak byly z automatizace, elektrotechniky, ekonomie a kdo ví čeho ještě. Jelikož jsem uměl dobře pouze to programování, nechával jsem tomu volný průběh a byl smířen se známkou 3-4. Nakonec mi však padly pěkné otázky: z programování serializace dat a asp.net, z ostatních PC a analogový/digitální signál, což ve výsledku vedlo ke dvojce (holt jsem u popisu archaické základní desky trochu zmatkoval, nepoznal ISA sběrnice atp.).

Angličtina

Tak tady to bylo naprosto bez přípravy. Měl sem jasno akorát v jedné věci: nechci Kanadu ani americkou literaturu. No a co se nestalo? Americká literatura. Nevím sice jak, ale nakonec mi dali za 1 (podíl na tom mělo asi mé vyprávění o filmu Catch 22, který jsem nedávno shlédl a závěrečná gramatika).

U vyhlášení jsme se pak dozvěděli i známku z praktické zkoušky, kde jsem podle očekávání dostal také za 1. Celkově tedy 1 2 1 1 = 5. To by bylo asi tak všechno, co bych si tu rád pro sebe uchoval. Jednou větou: lépe to dopadnout nemohlo. Jsem za to rád, i když vím, že hrdý ani pyšný na to nejsem (není proč). Maturita je často přeceňována a i když si nemyslím, že by to byla fraška (alespoň u nás se žádné nápovědy na potítku nekonali), pořád je to jen obyčejná a vcelku jednoduchá zkouška.

Naše odborná praktická maturitní zkouška měla dvě části. Ta první byla ryze programátorská, ta druhá pak testovala znalosti elektrotechniky, automatizace, el. bezpečnosti a správy serverových operačních systémů (Windows Server 2003 a GNU/Linux). Známkuje se sice každá zvlášť, ale poté se obě známky průměrují do jedné. Proto byla moje strategie jasná: z programování dostat za jedna či za dva a pojistit se tak na zkoušku druhou (ve které jsem si tolik nevěřil).

Na napsaní programu dle zadání měl každý přesně 7 hodin. Všechny otázky se točili kolem platformy .NET a to od práce s daty, přes matematické, grafické úlohy až k webovým službám a .NET remotingu. Bylo mi prakticky jedno co si vyberu, před zkouškou jsem si akorát zkusil udělat pro mě nejtěžší úlohu – ježdění autíčka po cestě nakreslené v obrázku (hlavně šlo tedy o vektorizaci bitmapové cesty). Tím má příprava zkončila. V pondělí jsem si pak vytáhl otázku č. 1: webovou aplikaci v ASP.NET. Nic lehčího než ASP.NET jsem si ani vytáhnout nemohl. Stačilo trochu umět s databázema (tady konkrétně s MSSQL), naklikat a upravit GridView, vědět něco o WAT (uživatelé, role, …) a bylo to doma. Známky se dozvíme až u ústní maturitní zkoušky, nicméně nic horšího než za 2 to snad nebude.

Mezi první a druhou zkouškou jsme měli den volna, ten jsem věnoval především seriálům a jiným radostem. Zopakoval jsem si akorát trochu iptables na linuxu a něco z automatizace. Zdaleka jsem si nebyl všema úlohama jistý a některé jsem vyloženě nechtěl, ale výsledek první zkoušky mě nechával naprosto klidným.

Nabídka úloh druhé části byla vskutku široká, např.: sestavení stabilizovaného zdroje, kombinační logické obvody, čítače, stavba PC, revize spotřebičů, konfigurace DNS, DHCP, NATu, firewallu, webového, souborového, poštovního serveru, nastavení oprávnění, a tak dále. Některé otázky se týkaly Linuxu (Slackware nebo Ubuntu), ostatní pak Windows Serveru. Ještě dodám, že časový limit byl pro všechny úlohy stejný – 4 hodiny.

Hádejte jaké číslo jsem si vylosoval? 2! Po jedničce z minula, to dá přece rozum, že bude dvojka (že bych se na tu třetí otázku z češtiny podíval podrobněji?). Moc jsem to nečekal, ale i podruhé jsem si vybral více než dobře. V losování jsem totiž vyhrál konfiguraci Windows Serveru, konkrétně pak nastavení DNS, certifikační autoritu a poštovní server. Výsledkem byla digitálně podepsaná a zašifrovaná komunikace mezi dvěma klienty.

Celou tu srandu jsem měl hotovou asi za dvě hodinky (z toho hodina padla na instalaci dvou systémů), pak jsem se na pár minut zasekl u neplatného certifikátu (nakonec šlo jen o jinak nastavený čas jeho platnosti) a zbytek času jsem pak jen čekal na vyučujícího hrajíc miny a solitair. Nuda, ale lepší než stres:-) Vyučující nakonec neshledal žádnou chybu a já tak mohl spokojeně odejít.

Nejtěžší úkol dneška: najít si nějaké filmy na večer:-) Zítra bych se ale už měl začít učit na tu ústní… to bude mnohem větší boj.

Letos, v roce 2008, patřím mezi šťastlivce, kteří dělali jejich NSZ (Národní srovnávací zkoušky) dvakrát. Rád bych zde pro budoucí generace zanechal pár řádků, co si o těchto testech myslím, čeho se vyvarovat a jak se na test připravit.

Předesílám, že jsem dělal pouze OSP; tedy test obecných studijních předpokladů. Je tedy možné, že má úvaha bude totálně mimo, pokud jdete na test z matematiky, cizích jazyků či základů společenských věd. Pro úplnost ještě dodám, že píšu o testech pro maturanty.

Na začátek je potřeba si položit otázku, zda má vůbec smysl na tyto testy chodit. Pokud byste šli na jeden jedinný předmět (test), vyjde vás na hezkých cca 400,- Kč. To není málo. V mém případě je potřeba si to ještě vynásobit dvěma. Tato částka se vám přesto může vyplatit: možná vám ušetří nervy a  zbaví vás dlouhé cesty vlakem na přijímací zkoušky vaší vysoké školy. I kdyby vaše vybraná fakulta nebrala NSZ vůbec v potaz, může vám tento test hodně napověďet o tom, jak si stojíte mezi ostatními studenty (v tomto případě však mají smysl pouze testy kromě OSP, tedy např. test z matematiky).

NSZ se koná v několika termínech a je si tedy možné vždycky udělat NSZ před klasickýma příjmačkama. Rozhodně doporučuju jít radši dřív, abyste si je mohli případně zopakovat. Termín zkoušek nesouvisí však jen s časovým údajem. Podle mého pozorování lze předpokládat, že testy se liší nejen počtem, ale také skladbou uchazečů. Tyto rozdíly někdy udělájí zásadní rozdíl ve vašem výsledném percentilu.

Uvedu můj příklad z praxe. Na mém prvním termínu NSZ (v Únoru) bylo cca pět tisíc uchazečů, na druhém (v Březnu) skoro přesně dvakrát tolik: deset tisíc. Zatímco na prvním termínu stačilo relativně málo bodů na dobrý výsledek z analytického či kvantitativního oddílu, dosáhnout dobrého výsledku v oddílu verbálním bylo složitější. Domnívám se, že na tento termín šlo především hodně studentů gymnázií, kteří se chystali na humanitní obory. Z analytického oddílu pak cca 14-15 z celkových 28 bodů dalo percentil 70. Stačilo tedy vyřešit pouhou polovinu otázek.

Přišlo mi, že na druhý termín přišlo více lidí se zájmem o technické obory, s lepším kvantitativním a analytickým myšlením. Důkazem může být i to, že můj lepší bodový zisk z kvantitativního oddílu druhého testu nakonec znamenal menší percentil než u testu prvního.

Další možností vysvětlení by mohla být odlišná úroveň obtížnosti testů. Já se ale domnívám, že i kdyby byly otázky lehčí (a naopak), zvedne se bodový zisk všem a na percentilu se to příliš neprojeví.

Když se ještě vrátím k otázkám, příjde mi trochu nefér dávat do některých testů otázky, které se už někde objevily (např. v online testech). Několikrát jsem se setkal se zařazením těchto úloh a považuju to za lehce diskriminační vůči těm, kteří úlohy viděli poprvé. Když už jsme u těch online testů, projděte si alespoň jeden-dva z nich. Jedinnou nevýhodou těchto testů “nanečisto” je absence časového faktoru. Doporučuju tedy si u testování stopnout čas (na jednu otázku připadá průměrně jedna minuta).

Dalším zajímavým tématem by mohlo být podávání námitek na jednotlivá řešení úloh. Nedělejte to. Podání námitky stojí 79,- Kč a ani v jednom z testů nebyla žádná námitka uznána jako oprávněná (a podaných jich bylo několik desítek). Já jsem měl také nutkání jim některé analytické úlohy vysvětlit, naštěstí však podali námitky jiní a já tak ušetřil. Opravdu nemá cenu se s SCIem hádat.

Podle mě je hodně úloh na hraně odlišného chápání a vnímání různých lidí. Zejména se to týká úloh analytických. Nejen protože úlohy nejsou podle mě správně vybrané a sestavené bych si se špatným výsledkem hlavu nelámal. Já měl např. na prvním testu z verbální části percentil 45, na druhém 93. Docela rozdíl, že? Těch faktorů, které nakonec rozhodnou je skutečně spousta a vaše inteligence je jedním z těch menších.

Nemám rád SCIO testy: jsou v některých ohledech postaveny divně, stojí spoustu peněz, možnost odvolání nulová. Jak říká můj otec: “je to o štěstí“. Pokud máte nějaké otázky, nebojte se zeptat.